Jinak je to vidět život z autobusu a jinak jako pravý turista, tedy pohybem mezi lidmi. Jiné je jen například městem proběhnout a jiné je tam chvíli žít. Faktem je však to, že k pořádnému poznávání nestačí nějaká kratší doba. Chce to především čas a někdy také hodně odvahy. Když jsme kdysi procházeli Hamburkem, naprosto mne to fascinovalo. Nebyla jsem s průvodcem, který je placený za to, aby mi ukazoval jen to, co je nahoře. Mohla jsem se s ním domluvit. A tak mne zavedl i tam, kde již končí ten svět hotelů a drahých aut. Je to velmi zajímavé, protože jsme šli pěšky z přístavu a prošli kolem hotelů na té nejvyšší úrovni. Pak jsme prošli jednou jedinou uličkou a hle, co jsme spatřili.  

Neříkám, že je například v Praze vždy uklizeno, ale tady to bylo vyslovené smetiště. Spousta střepů na zemi, papíry a nějaké hadry všude kolem a před nějakou nálevnou sedělo asi padesát hodně podivných existencí. Někteří se k nám hned vrhli a žebrali o peníze, nebo alespoň cigaretu. Jenže my jsme byli oba nekuřáci a peníze jsme dávat nechtěli. Hned jsme byli obstoupeni a až náš obranný postoj je odradil před dalším obtěžováním. Netvrdím, že nás chtěli napadnout, ale možné to bylo. Byli jsme připraveni na všechno a zde se také projevila výborná znalost terénu a prostředí mým průvodcem.  

O kus dále se již procházel mezi podobnými lidmi naprosto suverénně a ukazoval mi obskurní podniky a popisoval, kde se dá sehnat heroin nebo jen obyčejná marihuana. Zde nás také obstoupili, ale ne kvůli žebrání, nýbrž abychom si něco koupili. Naštěstí jsme dali hned zpočátku jasně najevo, že nic nechceme, takže nám byl dá pokoj, ale byli jsme bedlivě sledováni. Teprve až jsme toto prostředí opustili, ulevilo se mi.  

Z toho je vidět, že je třeba neposuzovat zemi jen z pohledu turisty, který se pohybuje po povolené trase. Ale k tomu příště.