Původně vznikla myšlenka rozhýbání fotografií s největší pravděpodobností ve Francii. Jejími nejznámějšími průkopníky byli bratři Lumiérové. Záběry byly černobílé a pochopitelně beze zvuku. Obsahem prvního historicky dochovaného snímku byl příjezd masivní parní lokomotivy na nádraží. Byl zachycen z takového úhlu, že lidé, kteří tento první film zhlédli, údajně utíkali pryč ze sálu strachy, že vlak vjede mezi ně. Na tehdejší dobu se jednalo nejen o velký pokrok techniky, ale také o něco, z čeho měli lidé strach a co hraničilo s jakousi magií, či kouzly.

Tento několikavteřinový záznam viděl i jistý George Meliés, původně kouzelník, či iluzionista, který se do filmu okamžitě zamiloval a začal vymýšlet, jak jej využít právě pro svá kouzla. V dnešní době jej považujeme za průkopníka filmových triků. Začal užívat střihu, úhlů kamery a mnohé další. Jeho nejznámějším filmem je pak jeho „cesta na Měsíc“. Tento snímek má asi třináct minut a je kolorizovaný. Jednotlivá políčka promítacího pásu byla vybarvována ručně.
Stále však bylo u promítání ticho. Někdy jako doprovod sloužila klavírní hudba. Časem byly příběhy doplněny o titulky. Stále však nebyl onen zážitek zdaleka takový, jako jsme zvyklí běžně my dnes. Vznikaly především grotesky, které si nejspíš vybavíte ve spojení s Charlie Chaplinem. Ten vytvořil nejeden skvělý němý snímek. Jednotlivé situace byly naplněny situačním humorem a bavily celý svět.

S příchodem zvuku již pak ale nebyl Charlie Chaplin tak úspěšný jako dosud. Titulky byly tedy nahrazeny slovem a byl slyšet i zvuk aut, zvířat, zkrátka všeho, co se ve snímku objevilo. Během druhé světové války, a i během následné války studené byl film bohužel zneužit k účelům propagandy. Velikým fanouškem tohoto média byl německý ministr propagandy Goebbels.
Z černobílé se pak postupem času a technologií stává barevná. Přijímače však častěji zobrazovali onu černobílou verzi. Dnes již je jakýkoli video materiál digitalizován, pokud možno v co největší kvalitě a život bez něj bychom si nejspíš nedokázali ani představit.