Ubývá nám mladých lidí. Třeba i proto, že tito nejednou nalézají zajímavější uplatnění v zahraničí, ovšem především proto, že se u nás jednoduše ani nerodí. Odborně se to nazývá klesající populační křivka.
A když se to pak zkombinuje s tím, že máme stále lepší a lepší životní podmínky a zdravotní péči a dožíváme se tak vyššího a vyššího věku, je na problém zaděláno.

Čím je totiž mladých méně a starých více, tím zoufaleji vypadá situace v oblasti penzijního systému. Aby tento fungoval, musí se našincům stále více posouvat věková hranice pro odchod do penze a důchody se také musí relativně snižovat. A pokud možno se to musí stejně ještě dotovat z jiných položek deficitního státního rozpočtu, který na to zatím má, i když na to nemá.
I slepí vidí, že je na našich ulicích stále méně dětí a více lidí pokročilého věku. I slepí vidí, jak politici z populistických důvodů přidávají penzistům více, než na co tito mají za zákona nárok, i když je rozpočet neustále v mínusu a žije se tak na dluh, což také nepůjde věčně, protože „přece tyto nelze nechat strádat“.

A i hluší dnes slyší varovná slova. Že si my v produktivním věku máme spořit na penzi. Čím více, tím lépe. Protože z té státní almužny jednou nebude možno slušně vyžít. Nebude dost těch mladých, kdo by na starší vydělávali, a navíc se budou jednou splácet i po léta dělané státní dluhy.
Na důchod si zkrátka máme šetřit. Jenže jak?
Můžeme prý si spořit ve všemožných penzijních fondech. Jenže víte, kolik z těch stávajících skutečně vydělává? Radši po tom ani nepátrejte. Celá řada jich už zanikla, ba i celý jeden vládní důchodový pilíř se sesypal jak domeček z karet.
Můžeme si ukládat na spořicí účty. Jenže kolik z těch nabízí úroky pokrývající aspoň inflaci? Nepátrejte po nich, je to ztráta času.
Máme investovat. Ovšem tu s větším a tu s menším rizikem, že nám to nejen nepřinese žádný zisk, ale nakonec už neuvidíme ani ty vložené peníze.
A vlastně nejchytřejší hlupáci mají mít peníze aspoň na běžném účtu, kde jim je požírá „zdravá“ inflace.

Prostě si máme šetřit. Ovšem s tím, že na tom s největší pravděpodobností proděláme. A proto si také vesměs nešetříme. Zejména když mladí vidí, že se důchodcům nad rámec zákonných povinností přilepšuje i nyní, kdy na to stát nemá. Nevyjímaje ani ty důchodce, kteří už za produktivního života, již krátce po sametové revoluci, slýchali varování, že si mají šetřit, že jednou z důchodů nevyžijí. A klidně to hodili za hlavu.
A mladí si z nich berou příklad. Protože on se stát snad jednou postará.